Rozhovor: Profesionálové

Profesionálové nás právě naprosto odrovnali. Propluli s lehkostí několika odvážnými novými skladbami z jejich čerstvě vydaného alba. Co se to tu děje?, a při příležitosti 40. výročí nás obšťastnili třemi skladbami Sex Pistols. Never Mind The BollocksStačilo to k tomu, aby jeden člen publika vylezl na přední část pódia a skočil do nepřizpůsobivého davu ve snaze znovu prožít své mládí.

Přestože ztratili pár členů, The Professionals na křtu svého alba v The Garage vystoupili, jako by spolu hráli už léta. Před koncertem jsem v The Courthouse Hotelu zastihl bývalého Pistola Paula Cooka a jejich charismatického frontmana Toma Spencera, abych zjistil více o znovuzažehnutí zvuku Profesionálové.

So, how did Co se to tu děje? come about?

Paul: Začali jsme s třemi původními členy bez Steva Jonese. Všichni jsme místní a Universal zrovna vydal retrospektivu Profesionálové a my jsme si řekli, že se sejdeme a trochu si pohrajeme a začneme hrát. Znělo to skvěle. Steve se nechtěl zapojit, protože je v LA, tak jsme vzali Toma a už to jelo. Nechtěli jsme hrát jen staré songy. Tak vzniklo nové album. Posouváme to dál, protože je to nová sestava, noví Professionals a nové album.

Tom: Název jsme dělali jako poslední. Paul s ním přišel… je to vlastně řádek z jedné z písní s názvem „Rewind“. A samozřejmě, když teď vybíráte název, zkontrolujete, jestli ho už někdo nepoužil, a zjistili jsme, že ho použil jen Bowie v Low který letos slaví 40 let.

Jaká byla první píseň, kterou jsi napsal?

Tom: Dali jsme dohromady pár písní a sepsali je společně s akustickými kytarami a zamluvili zkoušky. Náš autorský vztah se vyvíjel v průběhu nahrávání desky.

Paul: Dělali jsme je po dávkách, vždycky po třech. Napsali jsme tři písničky; ‘New Generation’ byla první a odtamtud jsme se posunuli dál. Jak říkal Tom, prostě jsme seděli s akustickejma kytarama a házeli jeden na druhýho nápady.

Co inspirovalo tvou poctu Lemmymu a Bowiemu v ‘Gone, Going, Gone’?

Tom: No, tahle písnička je jediná na albu, pod kterou je podepsaná celá kapela. Byl to starej riff, kterej se nikdy nepoužil pro původní Professionals. Jenom ten úvodní riff, takže jsme se k němu vrátili a zkusili to znova. Existuje slavná historka, kdy se Steve Jones vloupal do Hammersmith Odeon a nakradl spoustu vybavení Davida Bowieho mezi posledními Iggy Stardust shows – to je nechvalně známý. Když jsem jako teenager pracoval v Hammersmith Odeon, Motörhead tam měli turné a ukradli jim osvětlovací rampu „bomber“. Takže samozřejmě, když umřeli během jednoho měsíce po sobě, viděl jsem v tom pěknou spojitost. Nejen mezi nimi dvěma, ale i mezi mnou a Stevem Jonesem. A pak se objevila sada textů.

Zmínil jsi Bowieho předtím… je tam nějaké téma?

Tom: To je něco jiného. Jenom jsme si hráli se jmény a co by shrnulo všechny ty písničky. „Co se to tu děje?“ je docela silné prohlášení. Je to otázka, nebo vykřičník? Ale je to obojí, že jo?

Paul: Je to jen komentář k tomu, co se děje; kde se momentálně nacházíme. Je to jako zvednout ruce a říct, co se to kurva děje, víš? Z hlediska písní je to album osobní. Prostě dospívání, stárnutí v neúctě.

Zakončil jsi album skladbou „Monkeys“, což je vzkaz světovým vůdcům? 

Paul: Jo, to je na stejné vlně jako to, co se děje v současnosti. Lidé nebo ovce... spíš následují ovce.

Tom: Debilové následují debily. Jako Donald Trump… je to zoufalé. Politiky se vlastně nedotýkáme, ale tohle je asi nejblíž, jak se k ní dostáváme. Moc se s tím nedá dělat. Většina světa je blbá jak tágo. Dá se to tak říct?

Paul: V současné době žijeme v bláznivé době. Myslím, že celé album je toho odrazem. Jen píšeme o tom, co se s námi děje v dnešním světě.

Tom: Byli jsme v Americe a dělali rozhovory s novináři, když se střílelo v Las Vegas. Takže jsme odpovídali na otázky ohledně tohohle, a pak se stane něco takovýho. A ten samej den má Donald Trump nějakej problém… je to šílený. Jedna rádiová stanice, chtěli po oznámení tý střelby pouštět Teda Nugenta. Vždyť je členem NRA (National Rifle Association)! Je to na palici!

Máš také píseň o Extremaduře – je to o tom místě?

Paul: Přesně tak. Nápad na „Extremaduru“ jsem dostal, když jsem projížděl Španělskem. Projížděl jsem venkovem a doopravdy jsem to místo cítil. Byla to taková píseň o hledání sebe sama na jakési pouti a o prožívání toho, co je na životě skvělé, i z té druhé stránky mince. Bylo to duchovně velmi silné místo.

Chtěl jsem se zeptat na ty hosty... Jak jsi věděl/a, komu zavolat?

Paul: S původním kytaristou to nevyšlo a bohužel jsme se rozešli. Tím pádem se uvolnilo místo pro jinou kytaru. Přizvali jsme Steva, aby nahrál nějaké kytarové party, což bylo skvělé. Byl v pohodě s tím, že budeme dělat Profesionálové bez něj. Tak jsem si řekl, máme tu volné místo, tak vezmu telefonní seznam a zavolám pár přátelům.

Tom: Mimochodem, má fakt hustej adresář. Není to jako normální adresář.

Paul: Tak jsem jim zavolal a byli z toho všichni nadšení. Což bylo skvělé. S některými to sice chtělo trochu přesvědčování, ale s vytrvalostí jsme se nakonec dostali do cíle.

Tom: To přesvědčování bylo jen pro ty líné. Zjistil jsem, že někteří z těch ostatních, Duff McKagan a Billy Duffy, byli jako děti obrovskými fanoušky Pistols, protože byli o něco mladší. Takže se jim líbilo být v tom, což bylo skvělé. To přesvědčování se Stevem Jonesem… on moc nevychází… a Mickem Jonesem.

Paul: Byli to Jonesovi. Nebyl to problém, jen potřebovali trochu přemluvit.

Tom: Pak jsme do alba jako hosta dostali i Chrise McCormacka a pak jsme měli pár vystoupení jen tak jako host, ale pak mu to sedlo – bylo to skvělý. Na dalším albu, který uděláme, už bude regulérně.

Tak jak dlouho trvalo dát to album dohromady?

Paul: Rok s přestávkami. Pracovali jsme po dávkách… Je to dlouho na natočení alba? Zak Starkey, Ringův syn, nám moc laskavě půjčil své studio, abychom nahráli všechny doprovodné stopy. Dokončili jsme to s Davem Draperem v Tower Studios ve Worcesteru. Tam jsme to dokončili. Bylo to tak nějak všude možně.

Tome: Takže jdeš do sídla pro milionáře Zaka Starkeyho a pak do bývalého válečného bunkru Davea Drapera v průmyslové zóně za Worcesterem. Dva extrémy, ale myslím, že jsme tyhle extrémy zachytili. Dave Draper je skvělý producent a nezbývá, než si tu nahrávku poslechnout. Zatímco si představ dům Zaka Starkeyho? Je plný skvělých věcí.

Rozptylovalo vás něco snadno?

Tom: Má jedny z nejlepších memorabilií na světě. Byla tam cedule, na které stálo „wibbly wobbly way“, a já se zeptal, co to je? A on mi řekl, že to je cedule Johna a Yoko z doby, kdy jeho táta bydlel v domě Johna Lennona.

Paul: Vypadá jako živá vystřihovánka Marca Bolana a říká: „Zaku, všechno nejlepší.“ Fotky všude… je to skvělý.

Tom: Hlavně fotku, jak sedí jako dítě na klíně Keitha Moona a prý vždycky říkali, že se pro tu práci narodil, protože Zak Starkey teď hraje v The Who. Takže je to vlastně geniální.

Paul: Skvělé pracovní prostředí. Měli jsme čas strávit to, co jsme udělali. Nesnášel bych, kdybych tam šel a trvalo mi 28 dní, než bych udělal celou tu věc. Někdy by to možná fungovalo, ale bylo dobré si trošku sednout, poslouchat a vracet se zpět. Bylo dobré mít na to čas.

Zajímalo mě, jestli díky tomu, že jste na Pledge Hudba, je celý ten proces o hodně jednodušší?

Paul: Tom přišel s nápadem udělat to přes Pledge. Byl jsem k tomu trochu skeptický. Ale bylo to skvělé, reakce byly skvělé. Opravdu ti to dává takovou jistotu, když nemáš peníze a čas na to, aby album znělo tak, jak chceš, aniž bys do toho jen vletěl a přemýšlel „kolik nám zbývá peněz?“.

Tom: Náš Pledge už překročil 500 %. Nebyli jsme chamtiví a nenastavili si velký cíl, nastavili jsme si cíl toho, co jsme už utratili. Teď, protože to překročilo tuto hranici, musíme přemýšlet jako nahrávací společnost a přemýšlet, za co to potřebujeme utratit. Nepůjdeme s tím do hospody. Mohli bychom si najmout tiskového agenta. Mohli bychom se stát nahrávací společností. A také jsme z toho získali dvě nahrávací smlouvy, jednu v Americe a jednu v Německu, a ty chystají samostatná vydání, a to díky publicitě, kterou Pledge vygeneroval. Je to všechno moc hezké!

Paul: Všechno klape jako na drátkách, což je příjemná změna. Dřív, když jsem hrál v kapelách, byl to chaos. Pořád jsem všechno řešil na poslední chvíli. Tohle je fajn.

Je pro tebe nahrávání alba nejoblíbenější částí bytí v kapele?

Paul: Způsob, jakým to tentokrát šlo, byl skvělý. Někdy to může být trochu fuška. Tom a já jsme byli tak nějak hlavní autoři a nahrávači na tomhle. Jindy, když se na tom podílí čtyři nebo pět lidí, tak máš prostě moc názorů a každý chce tohle a tamto. Trochu se to vymkne kontrole. S námi dvěma to bylo skvělý.

Tome: Myslím, že jde o to dělat obojí. Ale když už máš za sebou opravdu dlouhá turné, nemůžeš se dočkat, až budeš doma a natočíš album. Takže jde o to, abys to střídal. Teď je čas na turné autobusy!

Už je nějaká prohlídka?

Paul: Myslím, že musíme dát lidem čas, aby nové věci strávili. Možná něco uděláme koncem roku.

A je to 40 let od Never Mind The Bollocks… Budeš na tom uvedení hrát nějaké skladby od Sex Pistols?

Paul: Jen tak pro starý časy. S Profesionálové je vlastně vůbec nehrajeme. Říkali jsme si, když už je to přesně na den, 40 let, že dáme pár, no.

Jak jsi vybíral/a, které písně?

Paul: Ty, které se nejlépe učily.

Tom: Jeden konkrétní člen kapely nechápal tu raketovou vědu.

Paul: Zahrajeme „Bodies“ a „Pretty Vacant“. Proč ne!

Nové album Profesionálové Co se to tu děje? je nyní k dispozici.

Save