Rick Parfitt působil vždy jako jedna z těch anonymnějších hlavních postav rocku, spolehlivý a pevný, spíše mazaný chudák než princ. Stejně jako Status Quo, kapela, které s láskou sloužil a udržoval ji při životě po padesát let.
Debutové album Ricka byla v mnoha ohledech Over and Out mělo být album střední cesty, které by pokračovalo v duchu Quo. Ale osudem mu bylo stát se něčím víc. Měli si ho koupit hlavně ti, kteří nerozuměli (nebo rovnou odmítali) moderní technologii. Je to album, které by se prodalo ve větším počtu kopií na CD než získalo poslechů na Spotify; v době, kdy pohodlí převažuje nad snahou a slyšet dvacet sekund skladby před přeskočením na další je důležitější než poslouchat nuance a basovou linku ukrytou v každé písni, není v roce 2018 nic rockovějšího. Smrt má zvláštní způsob, jak nechat svět, aby vás viděl, i když jste zůstali relativně anonymní v tom, jak jste se pohybovali v pompéznosti rock and rollu.
Smrt má zvláštní způsob, jak vás nechat vidět svět, i když jste zůstali relativně anonymní v tom, jak jste se pohybovali v okázalosti rock and rollu.
Ale my tu nejsme od toho, abychom mluvili o smrti, a nejsme tu od toho, abychom mluvili o Status Quo. Jsme tu, abychom se podívali na příhodně pojmenované Over and Out. A i přes zarmucující okolnosti, které obklopovaly měsíce před jeho vydáním, zůstává albem pro ty, kdo chtějí poctivé jídlo, ne foie gras.
Navzdory tomu, že Rick dokončil nahrávání svých kytarových a vokálních partů, bylo na únor 2017 naplánováno nahrávání. Některé skladby nebyly v době Rickovy smrti zcela dokončeny. Výzva k pomoci zajistila, že jeho práce mohla být dokončena a že ji svět mohl slyšet. Na tuto výzvu odpověděli Brian May z Queen a Chris Wolstenholme z Muse, kteří Ricka oba dobře znali. Do tvůrčího procesu byl zapojen i Rickův syn, Rick Parfitt Jnr, stejně jako John "Rhino" Edwards a Alan Lancaster, mimo mnoho dalších.
Úvodní bicí v úvodní písni ‘Twinkletoes’ udávají rytmus a naznačují syrovější stránku, která se ve vyleštěných dílech Quo objevovala jen zřídka. Vokální harmonie připomínají tvorbu Briana Maye s Queen a jeho vlastní sólovou tvorbu. Ti, kteří hledají svěží Queen nebo May s klasickým zvukem, si na téhle skladbě smlsnou. ‘Lonesome Road’ a ‘Everybody Knows How to Fly’ jsou uspokojivě bluesové a navazují na tah ‘Twinkletoes’. Energie, která z těchto skladeb vyzařuje, naznačuje, jakou legraci si Rick a spol. museli užít. O to víc je to vykoupení po jeho nuceném odchodu ze samotné koncertní scény. Stejně tak to nabízí lehce melancholický pohled na to, co mohlo vzejít z vzrušující sólové kariéry. Titulní skladba je vesmírná, opakující se vokály nabízejí téměř psychedelický pohled shora, elegantně nesený syntezátory a tou kytarou. A pak se zničehonic objeví ‘When I Was Fallin’ in Love’ s výraznou atmosférou Toma Pettyho a nostalgií Roye Orbisona a tlačí do popředí sentimentální, ale hlavou přikyvující baladu.
S výjimkou jediné ‘Long Distance Love’, zdaleka nejchytlavější a nejznámější písně, je ‘Fight For Every Heartbeat’ ta, která se nejvíce podobá rocku, který už padesát let chrlí s Quo. Mezi nimi leží ‘Without You’, první singl. Piano balada, hraná na Rickově pohřbu, je ten správný druh mrazivé a dojemně prorocké a její umístění funguje; je to strunami zdobená krása mezi dvěma ryzími rockovými trny.
Závěrečná skladba ‘Halloween’ mohla být klidně nahrána v 80. letech s hravými syntezátory a skřehotavými vokály a kytarami ve stylu Slade, které malují vše, čím se vaše uši mohou kochat.
Parfittovo první a zároveň poslední sólové album, které čítá deset skladeb, postrádá zbytečnosti a trefuje všechny správné noty. Když posloucháte Over and Out, ať už v dopravní zácpě nebo při drhnutí Newcastle Brown z vaší džínové soupravy, někde za kvalitními, šťavnatými riffy a parádními vokály, které se tu předvádějí, si nemůžete pomoct a přemýšlíte, proč to neudělal dřív. Bez ohledu na to bychom měli být vděčni, že jsme ho vůbec měli, a že nám zanechal dar, který si zamilují jeho fanoušci i fanoušci klasického rocku, kteří hledají něco nového a živějšího než mnohá ryze rocková alba, která letos uslyšíte.
Je příliš dobré na to, abych byť jen vzdáleně truchlil nad tou myšlenkou.
V mnoha ohledech mělo být Rickovo debutové album „Over and Out“ dalším průměrným, klasickým rockovým albem, které by pokračovalo ve stylu Quo, ale v hvězdách bylo vždy souzeno stát se něčím víc. Měli bychom být vděční, že jsme ho vůbec měli a že zanechal dar, který budou milovat jeho fanoušci a fanoušci klasického rocku, kteří hledají něco nového a živějšího než mnoho čistě rockových alb, která uslyšíte za celý rok.
*Myslím si*, že je to dobrá recenze, ale abych byl upřímný, měl jsem problém se probrat nesmysly prvních dvou odstavců. Parfitt „anonymní“? Opravdu? V životě ho nazývali různě, ale anonymní rozhodně není jedno z těch slov. Mám pocit, že tato percepce je spíše přičitatelná odmítavým médiím, která před 30 lety prohlásila Quo za irelevantní, a těm, kteří se rozhodli jim slepě věřit, nevšímajíce si, že prodali 120 milionů desek, nebo posměšné sprostotě údajně seriózních hudebních publikací, jako je časopis Q, které se ani neobtěžovaly zmínit jeho smrt mimochodem, natož aby mu dopřály nekrolog na svých posvátných stránkách. Zpět ve světě méně znepokojeném tím, co si cizinec může myslet o tom, co máš v iPodu, Parfitt vždy zůstal ztělesněním skutečné rockové hvězdy, ať už to vždy platilo pro jeho spoluhráče, nebo ne. Kromě toho to pokračuje jako docela spravedlivá recenze a pro informaci: Halloween BYL nahrán v 80. letech – přesněji v roce 1985. Byl trochu vyleštěný, ale je to stejná nahrávka.
Cheers.
Taky mi ten termín ‘anonymní’ přišel trochu zvláštní.
Možná ne na radaru mladých, ale totéž by se dalo říci o většině vůdčích osobností rocku.
Toto je jeho 2. sólové album,,,první se jmenovalo UNRECODRED DELIVERY ,,1987, to nebylo vydáno ,,protože vedení a zaměstnanci nahrávacích studií řekli ,,,že je to příliš hlučné a kdo je ten umělec,,,,